PTP - hořké vzpomínání

PTP - hořké vzpomínání

Drobílek, A. - Gabriel, J. - Holec, F. - Růžička, J. (eds.): Hořké vpomínání II. Z dopisů a vzpomínek PéTéPáků. Praha 1999, s. 29-37.

Výše ucitovanou publikaci vřele doporučuji. Narazil jsem na ni náhodou v antikvariátu a těch pár korun se mi při jejím pročítání bohatě vrátilo. Že služba v PTP nebyl takový medík, jak to líčí známý film Černí baroni snad chápe každý. Přesto je více než zdravé seznámit se se vzpomínkami těch, kteří těmito sbory pro ideologicky nespolehlivé živly opravdu museli projít.

Vybral jsem z ní vzpomínky Vladimíra Motyčky: Jak jsem se stal pétépákem.

Další odkazy:

Jak jsem se stal pétépákem

Narodil jsem se v roce 1930 jako syn drobného rolníka (čtyři hektary). Po vychození měštanské školy v r. 1945 jsem zůstal pracovat doma u otce. Přišel konec roku 1950 a s ním neúspěšné zakládání JZD v naší vesnici. Na národním výboru se za oknem objevila zpráva, že spousta zemědělců má o vstup do JZD zájem, což nebyla pravda, a že za tím účelem se na večer svolává veřejná schůze v soko10vně, kde budou občané seznámeni s podrobnostmi. To mě velice pobouřilo a zapojil jsem se do diskuse, která celý den probíhala na návsi.

Pak přišel očekávaný večer. Sál se značně naplnil a tu najednou, když jsem byl ještě venku, zastavil u sokolovny autobus plný milicionářů, kteří, jak jsem se pak dozvěděl, měli být při schůzi při ruce, kdyby došlo k nějaké roztržce. Když byl sál téměř plný, byla zahájena schÍlze. Najednou zhasla elektrika jak v sále, tak venku. Chvíli se na světlo čekalo a když se nic nezměnilo, tak účastníci v tom zmatku blikání zápalek a baterek začali odcházet. Samozřejmě jen ven, kde pokračovala i potmě bouřlivá diskuse. Až se občané vybouřili, tak se začali rozcházet domů, neboť té noci v celé vsi světlo nezasvítilo. Spravili to až v ranních hodinách, když shledali, že někdo u transformátoru přehodil drát přes hlavní vedení a způsobil tak zkrat.

Soudruzi po nezdařilé schůzi dlouho nezaháleli a hned druhý den před poleďnem přes rozbouřenou vesnici jako blesk proběhla zpráva, že na kraji vesnice stojí tři traktory z STS, jež přijely rozorávat meze. Ihned jsem na kole objel celou vesnici a se spoustou občanů jsme se postavili kolem traktorů a znemožnili jsme jim jejich práci tak, že nakonec odjeli s nepořízenou. Nikdo nevěděl, co bude dál. Třetí den před polednem se u nás objevil člen SNB s tím, že se máme i s otcem s ním dostavit na národní výbor - prý něco skrze JZD. Na národním výboru dali každého do jiné místnosti a po chvíli debaty mě vyzvali, abych je následoval do auta, že zajedeme něco vyřídit do Uherského Hradiště. Při výstupu z auta jsem již poznal budovu. Prošli jsme dlouhou chodbou a já, než se otevřely dveře cely, jsem už věděl, oč se jedná. Jak jsem se později dozvěděl, tak zavřeli i mého otce a ještě jednoho občana, aby zastrašili další lidi a mohli snáz založit JZD. Nevěděl jsem, že si mě soudruzi všimli natolik, aby ze mne udělali rebelanta-pobuřovatele a že mi dávali za vinu ono zmíněné zhasnutí elektriky při veřejné schůzi. Toto tvrzení mě pak při výslechu škrtli, neboť jim někdo pro mne potvrdil alibi, že v tu dobu jsem byl v sále. Celodenní vyšetřování trvalo po celý týden a jelikož jsem jim žádné obvinění ani přes nějaký ten kopanec nepřiznal, byl pak klid. Podotýkám ještě, že v celém týmu vyšetřovatelů byl otec soudruha předsedy Ustředního výboru KSČM Grebeníčka. Jelikož mně nebylo nic prokázáno a mělo to být spíše zastrašení dalších občanů, byli jsme po třiceti dnech všichni tři propuštěni. To byla dostačující doba pro soudruhy, aby JZD založili.

V roce 1951 jsme s otcem hospodařili soukromě dál, neboť odolal všem tlakům a vstup do družstva nepodepsal. Přišel duben a začaly odvody branců v okresním městě. Z naší vesnice nás bylo kolem dvaceti a doprovázel nás tajemník národního výboru, horlivý zakladatel a pozdější předseda JZD. Odvodní komise se mne ptala, k čemu bych chtěl jít? Já jsem řekl, že k dělo střelcÚm. Oni si mé přání poznačili a já jsem s velkým uspokojením jel domů, aniž bych tušil, že tajemník na mne ukázal prstem a můj osud byl zpečetěn.

Čas rychle plynul a byl tu srpen, kdy mi přišel povolávací rozkaz k nástupu 1. září do Děčína. Po příjezdu do Děčína nás odváželi auty do zámku.

Již v průběhu výcviku se začalo něco šeptat, že jsme všichni vybráni na různé práce, a proto je výcvik beze zbraně. Tuto šeptandu nám jedenadvacátého dne pobytu potvrdil přečtený rozkaz, jmenovitě všem, kam který brzy ráno odjedeme. Já místo slíbených dělostřelců jsem jel do OKD Ostrava. Přesný cíl: tábor Dukla proti Dolu Dukla v Dolní Suché. V tomto táboře byly celkem tři roty. Za druhou rotu, k níž jsem byl já přidělen, nás velmi mile přivítal ppor. (později povýšen na poručíka) Slovák Pauliny a rotný z povolání, taktéž Slovák, jehož jméno si nepamatuji. Podporučík ve svém uvítacím projevu vyzvedl tu okolnost, že musíme být vděční pracující společnosti, která nás pověřila nejčestnějším úkolem, to je pomoci OKD při plnění plánu v těžbě uhlí. Nebudu popisovat pocity strachu i zvědavosti, jak to v dole asi je, toho by bylo mnoho.

Zkrátka ještě ten den nám byl přečten rozkaz našeho velitele o našem bojovém úkolu, to jest rozpis mužstva rozpracovaný za spolupráce vedení dolu na tři směny. Jelikož Dukla má rovné stěny o výši kolem dvou metrů a všechno uhlí se musí na pásy házet rukama, byli jsme přiděleni havířům jako pomocníci (folovači), k nimž jsem se dostal i já. Zbylí hoši obsadili pomocné práce při dopravě dřeva na výztuže, při nových lokomotivách, které nahradily koně, na noční směny k překládkám dopravníků apod. Zkrátka pod zemí bylo více vojáků než civilů. Byl jsem přidělen jako folovač k jednomu havíři a když jsem se zapracoval, tak j sem denně házel lopatou na pás i více než dvěstě metráků uhlí. Asi za čtrnáct dnů jsem prožil prvý křest pod zemí.

Vedle nás ve stěně pracoval starší havíř sám bez pomocníka. Když jsem házel v potu tváře uhlí na pás, najednou za mnou něco zahučelo, valila se spousta prachu a když jsem se podíval za sebe, neviděl jsem ani havíře, ani jeho lampu. Přiskočil jsem proto ke svému havíři, jenž pro rachot sbíječky nic neslyšel, řekl jsem mu to a ihned jsme šli zjistit, co se děje. Mezitím se zastavil i dopravní pás, neboť ho zasypalo kamení. Když jsme přišli ke kolegovi, prach mezitím se trochu usadil a my jsme zjistili, že on je celý i s lampou zasypaný drobným kamením, spíše jen drtí, což byla pro něj výhoda, že se mu nic vážného nestalo. Rychle jsme mu pomohli ven a při vyprošťování jen okem jsme zahlédli otevřený trychtýř do stropu, pod nímž ležel. Nevím, zda vyprošťování trvalo minutu či dvě, ale okamžitě, když jsme ho vyhrabali a odtáhli kousek dál od závalu, zahučelo znovu a z trychtýře ze stropu se sypalo další kamení.

Mezitím se tam objevil i štajgr, zjišťující, proč nejede pás. Po chvilce se rachot utišil a prach usedl. Zjistili jsme, jak velký je to zával a kdybychom se jen několik vteřin opozdili s vyprošťováním, zůstali jsme tam všichni. A tak jsem byl hned na začátku upozorněn matičkou zemí, že havířina není legrace a že je třeba dbát na zvýšenou opatrnost. Stěna pak dva dny ještě nejela než byl odstraněn zával.

A teď k samotnému životu v táboře po směně. Na šichtu nás vodila služba a zpět ze šachty také, aby prý 'někdo nezběhl. Náš milý Pauliny nás všechny při rozkazech a cvičeních začal oslovovat "moje rebjatá" a pomalu začal ukazovat, že je jiný, nežli se zprvu jevil. Všichni jsme vyfasovali nové neochozené, tvrdé boty - půllitry. A tak ihned na první volnou neděli nám bylo oznámeno, že bude pochoďák s plnou polní, aby prý jsme se. seznámili s okolní krajinou Suché.

Druhého dne ráno jsme vyrazili. Za námi jelo auto s lékařem pro případ, že by někdo nevydržel a taktéž k občasnému svezení našeho doprovodu. Snažili jsme se vydržet všichni, ale nakonec se nějací odpadlíci objevili. Všichni jsme měli na nohou puchýře jako ořechy a ti, kdož řekli, že nemohou, tak než nasedli na auto, byly jim puchýře lékařem nejdříve rozstřiženy a vydesinfikovány, což prý byla hrozná bolest.

Život v táboře po šichtě byl úmyslně vytvořen tak, abychom neměli moc času na přemýšlení. Většinou ještě v jídelně se ozvalo: "nástup do zaměstnání".

Bylo to pravidelně dvakrát týdně politické školení a zbylé dny cvičení. Stále dokola pochodem vchod, čelem vzad, vlevo či vpravo v bok, k zemi a plížením vpřed. Toto se opakovalo po celou dobu vojny a nám nezbývalo než se tomu smát, i když jsme byli po šichtě unavení. Vše jsme to snášeli a vydrželi, protože naše fyzická kondice byla dobrá díky tomu, že jsme již dříve byli na práci zvyklí. Nástup, při němž byl čten rozkaz, rozdávána pošta apod. byl pro odpolední směnu v poledne, pro ranní a noční večer. Nejhorší bylo, když někdo dostal pozvání na svatbu apod. rotný se tomu ihned vysmál, že čo by doma robil, to že si vynahradí až po vojně, teraz je přednější pomáhat na šachtě a plnit plán. Když byly telegramy vážnější - jako úmrtí v rodině, tak na to měl náš rotný také svoji metodu. Telegram přečetl bud' večer před pohřbem, nebo až v den pohřbu. Když se jeden hoch daleko ze Slovenska ohradil, že je to smrt jeho otce, proč mu nebyl telegram doručen, rotný mu s pousmáním řekl, že čo by mu to pomohlo, otca už stejně nevzbudí a kdo by za něj robil. Pro nás tehdy neexistovaly dovolenky vůbec, jen opušťáky na dva dny a to až v sobotu po ranní směně, takže to klukům ze vzdálenějších končin nestačilo ani na cestu.

Proto hoši ze vzdálených míst Slovenska nebyli za celou dobu vojny vůbec doma. Propustky, pokud nebyl nějaký zákaz, se dávaly hlavně po pracovní neděli, především když na šachtě svítila rudá hvězda, což znamenalo plnění plánu celého závodu. O tyto propustky zájem moc nebyl, neboť komu by se po šichtě někam chtělo. Bylo lepší se natáhnout na kavalec. Tehdy soboty byly normálně pracovní a neděle v průměru tři za měsíc. Na tyto pracovní neděle vždy v sobotu při čtení rozkazu rotný zdůvodnil potřebu dobrovolné pracovní ranní směny a řekl, kdo nechce jít, ať vystoupí z řady. Téměř vždy jsme toto rozhodnutí mlčky přijali, neboť kdo by nešel, tak ho čekalo různé šikanování (rajonyapod.) Pokud se našeho velitele poručíka Paulinyho týká, tak ten nás jako svoje "rebjatá" opravdu často navštěvoval. Nádvoří našeho tábora bylo rozlohou velké a tak po přečtení rozkazu velel: "Vpravo bok, pochodem vchod a spěvat'!" "Musí to hrmet!" Znali jsme to již dobře, ale ne vždy byla chut' do zpěvu.

Jak to bylo slabší, zaznělo: "Zastavit', čo to je? Znova!" A to bylo třeba i třikrát. Nevím, zda onen Pauliny měl rodinu, anebo nějakou špatnou, brával si velmi často o nedělích dozorčího roty ,ale i ve všední dny a tím jsme trpěli i my. Mnohdy i dvakrát za týden využil své služby dozorčího v táboře a když jsme se již chystali zalehnout, zaznělo po chodbách: "Nástup s plnou polní!" Už jsme věděli, že Pauliny je tu. Zazněl rozkaz: "Bandalíry před sebe a bude prohlídka". Zpočátku někteří hoši chtěli klamat a tak do telete místo výstroje strčili prázdnou krabici, aby byly plné. Když to objevil, bylo zpravidla pět dnů vězení, ale až po šichtě. Po prohlídce následovalo čep obití. To se pak začala otevírat okna ubikací dalších dvou rot a kluci nás s úsměvem nebo někdy s lítostí pozorovali a říkali nám, co to máme za ...., když jich si nikdo ani nevšimne. Nevím, zda si na nás uspokojoval své vášně, anebo k nám zaujímal stanovisko vyřknuté režimem: "nepřátelé naší společnosti".

Takto pestrý život na Dukle jsem měl až do konce července. 1952. Na dole jsem se z větší části zapracoval jako havíř a tak od 1. srpna 1952 jsem byl vybrán spolu s dalšími kamarády v počtu asi sto mužů na pomoc na rozsvícení hvězdy na Důl Eduard Urx v Petřkovicích na Hlučínsku. Před nástupem nám Pauliny přednesl rozsáhlý projev k novému pracovišti. Že se tam nastěhujeme jako odloučená jednotka a dostaneme svou stěnu, abychom co nejméně přišli do styku s tamějšími zaměstnanci. Aby prý jsme se jim raději vyhýbali, že to jsou špatní lidé. Asi měl na mysli, že jsou takoví jako my - nepřátelé režimu.

Časem jsme se přesvědčili o pravém opaku. Byli to starší upracovaní lidé, ale co se nám nelíbilo, že mezi sebou mluvili německy. Přestěhovali jsme se jako odloučená jednotka do normální dvoupatrové bytovky u cesty, kde nebylo žádné nádvoří, a tak veškeré čtení rozkazů se konalo na ulici. Velitele jsme měli četaře Macha (uvědomělého) a politického pracovníka desátníka tak vzdělaného, že den před politickým školením posílal pravidelně na učebnu dva nedostudované kněze, kteří podle novin a různých příruček připravovali materiál na politické školení. To takhle trvalo až do konce vojny. Všichni jsme vyfasovali obsáhlou knihu o budování socialistické společnosti s přechodem ke komunismu. Mě tam různé nesmysly zaujaly, a tak jsem při školení některé statě ještě zveličil a kluci brzy pochopili, že si dělám legraci. Když jsem se hlásilo slovo, kluci už se usmívali, zatím co desátník to bral vážně a spokojeně pokyvoval hlavou. (Myslel si, jak se mu daří nás převychovávat). Já, jak jsem se při pozdějších prověrkách dozvěděl, jsem měl v záznamech poznámku, že "mám široký politický rozhled". (Mrzí mě, že j sem po příchodu do civilu knihu někde zlikvidoval. Mohl to být doklad socialistických nesmyslů pro další generace).

Abychom byli na šachtě co nejvíce izolováni od civilů, dostali jsme jenom štajgra a jinak samostatnou stěnu zvanou Fridolín. Abychom mohli lépe pracovat a plnit denní plán, bylo mužstvo rozděleno na dvě směny. Ranní - těžební a noční - přípravná. Pro ranní těžební směnu to byla určitá výhoda pro vedení.

Bylo nám řečeno, když nes'plníte bojový Úkol do dvou hodin, musíte směnu protáhnout, což bylo mnohdy až do pěti hodin. Jelikož tato šachta měla všechny stěny šikmé, neexistovali zde žádní pomocníci na házení lopatou, což nebylo třeba. Nastoupili jsme tedy k těžbě každý samostatně se sbíječkami jako havíři.

Stěna Fridolín byla otevřena za okupace a nakonec brzy nato uzavřena pro špatné těžební podmínky jako nerentabilní. Průměrná výška. stěny byla 40 cm.

To znamená, že celou dobu směny si nikdo nemohl sednout. Musel bud' vleže pracovat, anebo když se zastavil dopravník, tak si musel lehnout a čekat až se to rozjede. Nešlo to za okupace, tak to přes vynaložení všech sil nešlo ani nám.

Nevím koho to napadlo, ale bylo nám sděleno, že patronát nad námi přebírá sám nově zvolený generální ředitel OKD soudruh Miska. Tento bývalý úderník se na druhý den opravdu proplazil naší stěnou, pohovořil, poradil a i když tuto návštěvu 40pakoval, nákonec to nebylo k ničemu. Jak jsem se již zmínil, když vcelku pevný strop začal tlačit a: to dosti často, nepomohly ani žádné stojky, které jsme začali rychle stavět a když přišla noční překládková četa, byla část dílů dopravní ku tak zamáčknutá, že se nedala již přeložit a musela zůstat v závalu. To stále více ztěžovalo práci noční překládce. Mnohokrát jsme ráno přišli a stěna nebyla připravena k těžbě a tak jsme si to vlastní pomocí museli dodělávat a to se pak projevilo na malé těžbě. Nakonec po čtyřměsíčním neúspěšném boji s přírodou, kdy nepomohl ani patronát samotného generálního ředitele OKD Misky, přišel 29. listopadu 1952 rozkaz pobrat si všichni své věci a přestěhovat se na nově přidělenou stěnu Albert V. Tato stěna, zase šikmina, byla o něco vyšší v průměru o 50 cm a práce v ní, proti Fridolínu, byla pohádkou. Prosinec byl pro nás na seznámení se se všemi problémy a zároveň přípravou na rozjetí se naplno od nového roku 1953.

Vzhledem k tomu, že na Albertu se jevily dobré podmínky k těžbě, uzavřeli jsme s vedením šachty závazek na splnění měsíčního cyklu. To existovalo na všech šachtách OKD, což také úderníkovi Miskovi pomohlo stát se generálním ředitelem OKD. Vedení závodu nás začalo více sledovat a když se blížil konec ledna, potvrdilo náš výpočet, že splníme celý potřebný cyklus o dva dny dříve.

To znamenalo, že máme možnost, když se nic nestane, udělat dvě směny (tj. cykly) navíc. Jeden cyklus pro nás znamenal 50% platu navíc, dva cykly znamenaly 100% platu pro každého člena osádky stěny, včetně pomocníků nad stěnou či u vozíků pod ní. Napnuli jsme tedy s radostí všichni své síly a když nám štajgr1 pečlivě sledující celou akci, potvrdil, že jsme skutečně dosáhli dvou cyklů navíc, s velkou radostí jsme vyfárali a s mohutným zpěvem se vraceli na ubikaci. Až do výplaty, to je téměř do poloviny února se nemluvilo o ničem jiném, než o .penězích. Dokonce jsme požadovali po četařovi, aby nám vedení každému zakoupilo novou CZ 125, která tehdy stála kolem čtyřiceti tisíc korun.

Zbytek - stravné, ubytování apod., že by se vyrovnal příští měsíc. Vše proběhlo bez odezvy, ale v době příprav výplat probíhalo za našimi zády jiné jednání, které nám při výplatě na chvíli zatajilo dech a sevřelo hrdlo. Na místo očekávaných 40 až 50 tisíc (ve staré měně), jsme nedostali ani 20 tisíc. Přes různé protesty u velitele jsme se vůbec pravdy nedopátrali. Bylo nám jen sděleno, že naši zástupci s vedením závodu přišli na to, že se stala chyba ve výpočtech a že jsme žádný cyklus nepřekročili. Od našeho štajgra jsme se nikdy nedozvěděli, jakou měl výplatu. on. Náš dojem byl ten, že naši nadřízení dostali tučnou odměnu, aby nás uklidnili a vedení závodu mimo vytěžené uhlí navíc, zbylo ještě spousta peněz na jiné účely. Poučeni touto trpkou zkušeností jsme dále i když sklesle pokračovali v práci a až do konce vojny nikdo z nás nevyslovil myšlenku, pokusit o nějaký cyklus navíc.

Čas pomalu plynul, přišlo jaro, léto a i když nám bylo řečeno, že sloužíme do neurčita, což nám potvrdili někteří mazáci při našem nástupu, že ani oni nebyli všichni propuštěni do civilu, přece jen jsme začali pomýšlet na civil.

V této myšlence nás trochu povzbudil koncem října příchod nováčků k naší jednotce. Velitel před nás předstoupil a sdělil nám, že máme odslouženy dva roky, ale do civilu zatím propuštěni nebudeme, že budeme zatím všichni nasluhovat vojenské cvičení v trvání 21 dnů. Pokud budeme po této době chtít jít do civilu, tak máme možnosti tři, za nichž můžeme být propuštěni. Podepsat smlouvu jako civilní brigádník na některé šachtě OKD na tři nebo pět let, anebo nastálo. Jeden rok nepřipadá v úvahu. Máme si prý věc brigády promyslet a vyčkat, až si nás komise v čele s politickým pracovníkem bude po jednom volat a prověřovat, zda nám onu smlouvu dovolí podepsat. Začala velká nervozita očekávání, kdo půjde domů a kdo ne. Tuto nervozitu v touze po civilu zakončovala ona prověrková komise, která v mém případě dovolila podpis na tři roky na šachtu Hedvika - Julius Fučík v Petřvaldu. Několika klukům opravdu nebylo dovoleno podepsat, jako třeba kamarádu Milošovi Klapetkovi, který se s námi pak loučil se slzami v očích, a jak řekl, loučí se již po druhé a tudíž začíná již čtvrtý rok vojny. Doma, kde měli hospodářství, mu rodiče i se sestrou vystěhovali do pohraničí a jeho vzali k PTP. Pocházel z Kravař u Opavy. Jaký to mělo psychický dopad na tyto lidi, netřeba vysvětlovat.

Po podpisu smluv poklesl zájem o šachtu a v hlavách všech se honily myšlenky, co a jak v civilu. O civil jsme si museli napsat, nebo si jej koupit v Ostravě. A tak koncem listopadu nám bylo rozkazem sděleno, že dne 25. listopadu jdeme do civilu. Abychom prý neměli potíže s odnášením dřevěných kufrů, tak nás vojenská auta odvezou na nádraží. Tak se také ráno 25. listopadu stalo. Nebylo však myšleno tak, jak nám řekli, ale aby se zabránilo nějakým výtržnostem, tak nás raději doprovodili až do vlaku. Podotýkám, že to byly zvláštní vlaky vypravené na tři směry: Praha, Brno a Břeclav. V Přerově se pak na nádraží ještě všechny vlaky sešly. Následovalo tedy z oken mohutné hurá, vojno povol, nazdár... a za' chvíli definitivní rozjezd k domovům.

Po týdnu dovolené jsem začátkem prosince nastoupil podepsanou tříletou brigádu na Hedvice společně se svým kamarádem Jankem Jančinou ze Lhoty u Vsetína. Oba dny jsme byli spolu zařazeni jako pomocníci staršího havíře při ražení chodby na otvírání nových stěn. S prací jsme byli spokojeni a pracovali jsme na tři směny po třech lidech.

Čas zase pomalu plynul, stále se stejnou prací jsme pokračovali i v den celostátních voleb 27. listopadu 1954. Měli jsme právě ranní směnu a prováděli jsme vrty k odstřelu vrstvy uhlí a vrstvy kamene. Kolem jedenácté přišel střelec a tak jsme mu pomohli se zasouváním střeliva do odvrtaných děr. Když se práce chýlila ke konci, řekl nám oběma havíř, abychom již pomalu šli zpět k východu, že se bude střílet. Kdybychom viděli, že jde někdo za námi, abychom ho zadrželi. Když jsme ušli asi 150 metrů, ozvala se někde nad námi velká rána doprovázená velkým duněním, na což jsme byli celkem již zvyklí.

Prvá myšlenka byla, že se něco děje na předku a tak jsme se vrátili za nimi.

Ušli jsme jen několik kroků a oni oba vyděšení běželi proti nám. Stačili jen říci, že v předku na našem pracovišti nic, ale že musí být něco za námi. Neu~li jsme o moc dále než jsme byli při první ráně my dva, když jsme vnikli do vlny prachu, v němž se nedalo dýchat ani nebylo moc vidět. Po pár krocích se nám naskytl neradostný pohled na nějž nezapomenu do smrti. ChQdba, již jsme razili, nebyla hlavní, ale pomocná a tak měla výšku jen dva metry. Uviděli jsme, že je celá zasypaná - zavalená. Ještě před tímto závalem byly stojky o průměru 20 cm polámány jako zápalky. Jelikož jak náš havíř, tak i střelec, byli již starší lidé, nepodlehli jsme žádné panice, posunuli jsme se z toho velkého prachu o kousek dál a začali jsme rokovat, co bude dál. Havíř zkusil vzduchové potrubí a když fungovalo, byli jsme potěšeni. Otevřeli jsme jemně ventil, aby nám přicházel čerstvý vzduch k dýchání. To bylo při našem neštěstí velké štěstí. Zpravidla se vzduchové pottubí vede vrchem, ale my pro nízkou výšku chodby jsme jej vedli po zemi, což nás zachránilo. Kdyby bylo vedeno vrchem, závalem by. se protrhlo a my se zadusili. Pokusili jsme se tři lampy zhasnout, aby nám světla déle vydržela. Hromobití již ustalo a my jsme se přesunuli k samotnému závalu s tím, že musíme počkat až přejdou dvě hodiny a odpolední směna nás přijde střídat a teprve se dozvíme, co s námi je. Zával nastal kolem dvanácté a my museli čekat přes.dvě hodiny. Co asi s námi bude? Tyto dvě hodiny byly snad delší než dva dny. Co vše nám: probíhalo v hlavách se nedá popsat. Když tento čas uplynul, ozvalo se klepání na potrubí, což jsme ihned opakovali, aby kamarádi měli jistotu, že ještě žijeme. Žádný hlas slyšet nebyl, zanikal v závalu. Chtěli jsme začít odstraňovat kameny ze závalu, ale nešlo to, neboť při takovém vzduchu jsme byli rádi, že se vůbec pohybujeme.

Zůstali jsme tedy jen u občasného zaklepání jako známky života. Po nějaké hodině se z druhé strany ozývalo stále hlasitější šramocení a posléze i hlas, který zněl ještě vzdáleně: "chlopi, jste v pořádku, vydržte". Mezitím co naši kolegové odhazovali kamení, přišli je vystřídat další, kteří se to dozvěděli. Starší havíř, jež nás měl odpoledne střídat, volil cestu, která se mu povedla.

Mechanizace se nedalo použít. A tak mezi velkými kameny odstraňoval menší, které podával za sebe a drobné kamení nabíral do přilby a dával za sebe.

Vytvářel tak klikatou díru, kterou se dalo prolézt. Naši zachránci dosáhli cíle po osmé več'er a podáním ruky nám pomohli po jednom se vyplazit ven.

U otvoru na nás čekali i zástupci ROH, měli pro nás připravenu štanglu salámu, což jsme odmítli a spěchali raději k šachtě a ven. Na povrchu nás již čekal lékař, aby zjistil náš psychický stav. Když nezjistil žádnou závadu, řekl nám za přítomnosti vedení závodu, že můžeme několik dnů zůstat doma na zotavenou. Po vykoupání jsme spěchali na autobus a vlak domů. Cestou jsme se s Jankem dohodli, že přijedeme až ve středu a odmítneme fárats tím, že se bojíme a budeme žádat ukončení brigády. Když jsme toto po příjezdu na vedení závodu přednesli, nebylo nám vyhověno úplně, ale byli 'jsme přeřazeni k práci na povrchu kolem šachty, kde prý mají nedostatek lidí. Tuto výpověď jsme dali písemně a bylo nám řečeno, že definitivní rozhodnutí nám bude sděleno až na jaře.

Jak jsme se dodatečně dozvěděli, tak ten zával, kde jsme zůstali, byl dlouhý 15 metrů a tu štang1u salámu, kterou jsme odmítli, na místě si mezi sebou rozdělili ne naši ,zachránci, ale zvědaví úředníci.

Počátkem roku 1955 KSČ vydala tiskem zprávu, že je třeba povznést zemědělství, protože je to základ obživy celého národa. Jelikož naši ještě družstvo nepodepsali a na národním výboru byl již jiný tajemník, napsal mi papír, že moji rodiče hospodaří sami a že moje pomoc by byla potřebná. Toto potvrzení jsem předložil na šachtě při urgenci mé výpovědi. Závodní výbor mou výpověď přijal a ke dnu 31. března mi rozvázal pracovní poměr. A tak jsem se mohl definitivně o půldruhého roku rozloučit se svou činností na Ostravě, na niž mi zbylo jen mnoho trpkých vzpomínek a silikoza plic. Jankovi, který byl v civilu zaměstnanec drah, výpověď neuznali a tak musel tříletou brigádu dokončit.

Brzy po mém odchodu mi napsal, abych se na něj nezlobil, ale že znovu požádalo práci pod zemí, protože na povrchu se za tak nízký plat nedá dělat.

Vladimír Motyčka

(zpět nahoru)

poslední změna proběhla 19.6.2006 | zanechat vzkaz | mozbeque@yahoo.com | mapa webu