Socialistický realismus - T. Petišková

Tereza Petišková: Československý socialistický realismus 1948-1958. Galerie Rudolfinum, Praha 2002, s. 7-8.

Úvod z citované publikace, vydané k výstavě v Rudolfinu v zimě 2002/2003. Textík uvádím pro přiblížení toho (slovy fundovanějšího autora), co to onen socialistický realismus vlastně je.

Sovětský realismus se obvykle spojuje se sovětskou vizionářskou kulturou počátku "prvního" komunistického státu. Podobu sovětské tvorby určoval politický program, který sliboval vybudovat humánní společnost, avšak pomocí násilí. Pro sovětské centrálně řízené umění se stala typická monumentální forma, prodchnutá nadšením a vírou v lepší, socialistickou budoucnost. Sovětský socialistický realismus charakterizuje reklamní zjednodušení metody zobrazování ve prospěch srozumitelnosti nejširšímu publiku a ve prospěch výchovné a propagační funkce umění. V rámci socialistického realismu se zde zrodil idealizovaný obraz budoucí skutečnosti, ve kterém vystupoval čestný dělník jako hrdinný bojovník v třídním zápase, jako tvůrce vyspělého průmyslu a žena jako jeho rovnoprávný soudruh. Sovětský socialistický realismus, splňující agitační úlohu a oslavující Stalina jako nejvyššího boha, formálně čerpal z bohaté tradice ruské realistické tvorby 19. století a estetiky carského umění. Od radikální ruské avantgardy počátku 20. století si vypujčil především cíl: odstranit distanci mezi uměním a životem. Námětově schématická a často jednotvárná produkce budila dojem estetického kánonu. Ambicí socialistickorealistických monumentálních realizací bylo přetrvat dluhá staletí. Umělecké žánry se měly sjednotit a využít magických archetipů k politické propagandě. Svou inspiraci čerpala stalinská estetika z umění antiky a renesance, patrně pro obdiv Karla Marxe a Bedřicha Engelse k tomuto období a také pro jehdejší sepětí umění s politikou.

Pojem socialistický realismus zřejmě poprve použil spisovatel Ivan Gronskij na sjezdu moskevských spisovatelů v roce 1932. Poté se objevil v projevech Maxima Gorkého a Andreje Alexandroviče Ždanova na I. Všesvazovém sjezdu spisovatelů roku 1934. Maxim Gorkij se zde zabýval především otázkou typu. Typ viděl jako extrakt vícerých opakovaných jevů a následně pak jeho zveličení. Podle Gorkého měl socialistickorealistický umělec myslet v hypotézách, které z toho zveličení vycházely. Do té doby se v diskusích sovětkých spisovatelů stranících socialismu objevoval pojem proletářský, tendenční nebo historický realismus. Řeč A. A. Ždanova O nejpokrokovější literatuře světa na sjezdu spisovatelů v roce 1934 nelze považovat za příspěvek do umělecké diskuse, ale za ideologický program. Proto se také stala směrodatnou pro české výtvarné umění padesátých let. Za závaznou ji pro české umělce tvořící metodou socialistického realismu vyhlásil ministr informací Václav Kopecký na IX. sjezdu KSČ v roce 1949. Ždanovovy rozporuplné zásady pro socialistickorealistické umělce, který by byl hoden Stalinova titulu inženýra lidských duší, připomínaly zadání nesplnitelného úkolu pro mladou rybářku z pohádky O chytré horákyni: přinést králi dar nedar. Svou nejasností Ždanovovy zásady neustále udržovaly i státem vyznamenané umělce v napětí, že se netrefí do nepřesně formulované státní objednávky a budou perzekuováni. Absence definice metody socialistického realismu byla využívána k manipulaci s uměleckou obcí. Nejasné vymezení tohoto názvu také vycházelo ze skladby různorodých pojmů, vyjmutých z uměleckohistorické a politické moci oblasti. Na druhé straně jejich spojení odráží snahu tehdejší politické moci zasahovat do estetické podoby jak uměleckého díla, tak života celé země.

...

Ďi hore hombre! (zpět nahoru)

poslední změna proběhla 19.6.2006 | zanechat vzkaz | mozbeque@yahoo.com | mapa webu